Turistický portál Královéhr. kraje

Úvodní stránkaPohádkové postavy

Pohádkové postavy a záhady Krkonoš a Podkrkonoší

Zastavte se v malebném kraji Krkonoš a Pordkonoší. Podle legend jsou Krkonoše s nejvyšší horou České republiky Sněžkou sídlem bájného vládce hor, mocného Krakonoše. Krkonošské pohádky a mnohé jiné Vás provedou tichou přírodou s volně pobíhající zvěří, přes vrchy a údolí. Odměnou vám bude pohostinné Podkrkonoší s dalekými výhledy do krajiny i do hor...

Krakonoš

Krakonoš
Duch krkonošských hor vyšel z lidové obraznosti. Rázovité rysy krajiny lidé přetvořili do pohádkové postavy, která měnila podoby. Hned je Krakonoš nepatrným skřítkem, děsivým obrem, potkáme ho v mysliveckém i jako otrhaného poutníka. Vypadá jako dřevorubec, po chvíli je to vznešený šlechtic, divoký lesní obr s hrůzostrašným kyjem, dobrácký vousatý děda, fešný hraběcí myslivec či tajemný pocestný. Tu potěší dobrým skutkem, ale za chvíli zaskočí jeho zlomyslnost. Vládne nadpřirozenou silou, mocí i možnostmi, kterými lidským živáčkům dokáže škodolibě „zatopit“, ale mnohokrát i pomoci.

Krkonošské naleziště léčivých bylin a polodrahokamů, k tomu divoké lijáky a zase mlha, zářivé sněhové koule i barvitý koberec rozkvetlých luk, tudy všudy se Krakonoš pohyboval. Tam ho lidé hledali, protože věřili, že takovou nádheru, jaká je na horách, musí mít na svědomí nadpřirozená bytost.

Krakonoš nebyl vždy jen hodným a laskavým obrem s dlouhými vousy. V Krkonoších i v podhůří se mu německy říkalo Rýbrcoul. Přestože se jedná o stejnou historickou „postavu“, Rýbrcoul měl, na rozdíl od Krakonoše, jiné charakterové vlastnosti. Uměl se pěkně rozzlobit a tvrdě trestat. Neměl rád, když někdo kradl bylinky ze zahrádky nebo podváděl bližní. Občas nasadil lhářům jelení parohy, k roztouženým důstojníkům položil rozkládající se kozu nebo si utrhl nohu, aby jí hodil po nehodném hostinském.

Všeobecně se má za to, že Krakonoš se v lidovém podání na horách objevuje od 15. století a to jak u německého, tak později i méně četného českého etnika. Nejprve jako zlý a všemocný živel, vládce větru a démon, trestající bez rozdílu všechny, kdo se pokusili poodhalit roušku tajemství hor, ať již byl motiv zvídavosti jakýkoliv. Později jako zastánce chudých a spravedlivý proti chamtivcům a nenasytům.

Je důvodné se domnívat, že první strašidelnou podobu pustili mezi obyvatelstvo obou částí podhůří zcestovalí a obratní Vlaši – tajemní hledači pokladů – na obranu svých kutišť před nezvanými vetřelci. Je možné, že si k ní ze zištného zájmu leccos přidali i krkonošští kořínkáři. Český Krakonoš je postava polidštěná, která pomáhá chudým a nějakou zlomyslností počastuje nekalého boháče.

Od počátku byl potíže se jménem horského ducha. Jeho jméno se mezi pověrčivými horaly nahlas nevyslovovalo, aby jej proti sobě nepopudili. Uvádí se zdvořilé „pan Johannes“ nebo „pan Jan“, později nejasné Rübezal a varianty Rubical, Ribenzall, Liczyrzepa, Rýbrcoul. Teprve posledních více než sto let se mu říká Krakonoš.

Už v nejstarších historkách se často ukrývá přání, aby poklady a krása zůstaly nedotčeny, aby je lidská ruka nezničila. Přírodu ale nechránily jen tajuplné příběhy o Krakonošových kouscích, ale vrchnost měla přísné zákazy a řády, podle nichž se trestalo dnes neuvěřitelným způsobem. V polovině 17. století byl Krakonoš ve smyšlených příbězích někdy krutý, panská vůle však nebyla smyšlená. A jak byla krutá.

Hostinné – Obři

Město Hostinné má na západní straně svého náměstí pozoruhodnou radnici s předsunutou radniční věží z roku 1525. V jejím průčelí stojí pod baldachýnovými stříškami dvě obří mužské postavy znázorňující válečníky v římské zbroji. Každý z nich má v ruce štít a meč. Na štítu levého obra je znázorněn český lev a na štítu pravého obra moravská orlice. Na nároží radnice byly postavy obrů umístěny v roce 1641, o čemž svědčí datace na stehně jednoho z nich nalezená při poslední opravě. Oba obři jsou považováni za strážce města a jejich postavami je od roku 1756 ozdoben i městský znak. K postavám obrů se váže celá řada pověstí.

Hostinné - obři

Pověst o Obrech

Území kolem Hostinného, na kterém se dnes nachází několik vesnic, bylo svého času pokryto hustými a neprostupnými lesy. V těchto lesích se zdržovali divocí vlci, medvědi, losi a lišky, kteří byli pocestným právě tak nebezpeční, jako veškerá lupičská holota, která činila tuto krajinu nebezpečnou. Pokud byli cizinci ušetřeni tohoto zla, hrozilo jim další nebezpečí. V hustých lesích se mohli zranit, zabloudit či zemdlít hladem a žízní, což se také často stávalo. Proto hostinští měšťané mezi sebou zvolili dva nebojácné občany jako zachránce pocestných. Vybrali statného pekaře a řezníka a dali jim příkaz, aby procházeli křížem krážem divočinou a byli nápomocni každému, kdo by jejich pomoc mohl potřebovat. To oba také po dlouhá léta činili a zachránili tak mnoho lidských životů. Postupem doby si vysloužili pověst skutečných hrdinů. Na věčnou památku a za jejich mimořádné činy a odvahu při poskytování pomoci, byly po smrti těchto dvou odvážlivců jejich podobizny umístěny na radniční věž v Hostinném.

Každý rok první srpnový víkend o Porcinkuli v Hostinném se Obři probouzejí a rozmlouvají s bílou paní Hostou na radniční věži o událostech, které město za ten rok potkali.


Trutnov - Pověst O zabití trutnovského draka

Lidé pracovali na stavbě města a konali mnoho přípravných prací. Lámali kámen, hasili vápno, poráželi stromy atp. Z těchto důvodů vyšli i dva muži do lesa, aby našli kamenolom. Šli podél návrší, nedaleko od Niklausovy věže, a po chvíli uslyšeli úděsný křik havrana.

Velmi se tomu podivili a připadali si jako v džungli. Spěchali za křikem, až se brzy dostali k okraji příkré strže, která byla celá zarostlá a jen místy probleskovala skála. Právě pod ní pozorovali havrana, jak co chvíli divoce vzlétá a hned zase usedá a do toho se ozývaly příšerné skřeky. Dívali se po okolí, aby zjistili, proč havran tak vyvádí. Když se dostali blíže, velmi se polekali, protože uviděli velkého, nemilosrdně vzhlížejícího draka, či saň, jak leží v keřisku. Rychle utíkali z lesa a dělali značky na stromech, aby ono místo mohli opět nalézt. Doběhli k panu Albrechtovi z Trautenbergu, kterému vyprávěli svoje dobrodružství. Ten se jim vysmál, nechtěl tomu uvěřit. Oni mu však přísahali, že se všechno stalo tak, jak vypověděli. Pan Albrecht se tomu velice podivil a usmyslel si, že celou záležitost prověří sám osobně. A tak rovněž i on spatřil nestvůru. Ihned se konaly přípravy k chycení a usmrcení zvířete. Z pahorku spustili množství prken dolů ke sluji. Na stromy upevnili pevná lana a na jejich koncích udělali oka, která byla spuštěna před sluj. Před ní jako návnadu položili mrtvé jehně. Saň ucítila žrádlo, vyrazila ze sluje na jehně a převalovala se pod řetězy a oky lan, které nad ní spustili. Když lidé viděli, že saň vlezla do ok řetězů a lan, vše pevně utáhli, a tak ji spoutali, až se nemohla hýbat. Lana pevně přivázali ke stromům. Teď přemýšleli o usmrcení. Rychle stloukli pevnou a velkou mříž, podobnou zámecké, a spustili ji z vrchu na saň. Mříž potom zatížili velkými kameny. Navršili dvě kupy – jednu na hlavu a druhou na ocas. Pak před ní rozdělali oheň. Kouř ji přidusil, až ztratila sílu a za šíleného řevu zcepeněla. Když Albrecht z Trautenbergu se svými lidmi viděl, že je saň mrtvá, nechal z ní stáhnout kůži, tu pak vycpat dřevěnými hoblinami a vysušit na slunci. Vycpanou saň vystavili v Niklausově věži a maso zakopali do země.

Svoboda nad Úpou (Rýchory) – Těžba zlata

Doly na zlato v dávných dobách poskytovaly velké výnosy a horníci byli velmi dobře placeni. Z té spousty peněz se však stali pyšnými a domýšlivými. Jednou v neděli, když právě zvony vyzváněly ke mši, bavili se horníci u jednoho dolu hrou v kuželky. Tu k nim přistoupila stará žebračka a prosila je o almužnu. Horníci se jí nejen vysmívali, ale jeden dokonce sebral kámen ze stěny a dal ho stařeně místo peněz. To žebračku rozzlobilo tak, že sáhla do zástěry, vyndala plnou hrst prosných semen a hodila je do blízké šachty. Setmělo se, dalo se do deště a oblohu začaly křižovat blesky. Do rachotu hromů se nad rýchorskými doly nesl třesoucí se hlas žebračky: „Neštěstí na vás. Proklínám vás. Tolik tisíc let uběhne, kolik jsem zrníček do šachty vhodila, než zase najdete zrnko zlata.“ Bouře ustala a stařena se rozhněvaně odbelhala. Horníci začali mít problémy s průvaly podzemních vod, zlaté žíly postupně slábly a výnos dolů byl stále menší. Provoz v dolech musel být nakonec úplně zastaven. Sice přesně nevíme, kdy stařena kletbu pronesla, ale rozhodně neuplynulo tolik tisíc let, aby zlato mohlo být znovu objeveno.

Lánov – Pověst o statečném kováři na Malém Labi v Lánovské obci

Na toku Malého Labe stával hamr, v kterém pracoval pilně hamerník se dvěma tovaryši. Jeho žena zase se dvěma nádvorníky pálila v lese uhlí v milířích pro potřebu hamru a k užitku sousedů i přespolních. Tu zimu udeřila krutost mrazů a futeř sněhová tak, že jen ztěžka bylo co ulovit v lesích a na mýtinách.

Meluzína komínem kvílela až běda a tmou, jaká se nesla od Švarcberku nebylo možno prohlédnout. Nad půlnocí se přikradl k stavení sroubenému medvěd statný a jal se dobývat do chléva, byl zlákán puchem a dechem dobytka v naději, že k laciné kořisti dojde. Velký hlomoz a praskot dřeva však vzbudil hospodáře a ten nelenil a přispěchal právě včas. Huňáč se chystal vrhnout se na krávu bučící, strachem zmítající, div řetěz připevněný nestrhla. Tu hamerník udatný postavil se, třímaje sochor železný v pevném stisku, čelem proti čelu šelmě líté, již běsnící, a vrhl se vpřed. Silou obra proklál huňatou hruď nepřítelovu, z jehož tlamy chroptění a krev se kvapem valila.

V paměti pokolením budoucím, byl skutek rytířský vtesán do kamene a vsazen do věže chrámu Páně. Děj spadá do první poloviny 16. století.

Jilemnice - Černokněžník Vejrych

Po celou 30-ti letou válku a také několik let před a po ní svíral moc na Jilemnicku hejtman Vejrych – Jan Weyrich z Gemselfelsu (Václav Weyrych z Gemsfelsu). Lidé jej znali ještě z dob, kdy sloužil nekatolickým pánům, nyní Vejrych obrátil a nutil sedláky, aby přestoupili ke katolické víře. Vejrych se oddával tzv. černé magii a hledal v ní cestu jak proplout touto tak těžkou dobou. Byl to tvrdý a neúprosný mocipán, ale ne bez citů. Přetvářela jej doba a jeho postavení. Jeho poddání z něj měli respekt a hrůzu. Byl zosobněním odrodilce, prospěcháře a zaprodance ďábla, ale upřímně řečeno, nebyl horší než jiní v jeho době. V roce 1646 získal hejtman šlechtický titul s predikátem a erbem za svou horlivost. Před svou smrtí v roce 1661, kterou patrně cítil v předstihu, se zbavil všeho světského majetku.

Místo kde ležel Vejrychův statek nalezneme ještě dnes. Je to blízko křižovatky silnic na Brannou, Martinice a hlavního tahu od Martinic ku Hrabačovu. Býval zde hostinec „Ve Dvoře“. Původně to byl svobodnický statek s číslem popisným 22. To nám dokládá blízká ulice pojmenovaná „K Vejrychovsku“. Celý statek byl poměrně komplikovaná stavba s rozsáhlými sklepy, později částečně zatopenými. Údajně vedly odtud tajné chodby do branského a jilemnického zámku. Nikdo už nenajde nenalezenou čarodějnou knihu temné magie hejtmana Vejrycha.

Benecko - Kocour Pudel

V dávných dobách, kdy nosili na svět děti čápi a vrány, tak právě na Benecku si chodily maminky pro svou radost do Jindrovy skály. Pod skálou byl velký sál a v něm je na jedné straně plno baculatých dětiček, na druhé straně svítila hromada zlaťáků a stříbrňáků. Když budoucí maminka přišla ke skále a zavolala „Pudle, otevři“, skála se otevřela a Pudel, velikánský černý kocour, který tu drobotinu tam opatroval, ji dovolil vybrat si děťátko, které bylo zavinuto do plenek. Teprve venku maminka zjistila, připadl-li na ni klouček, nebo „ďučátko“. Velký kocour Pudel, který vypadal jako lev, podle očitých svědků černý pes, měl ohnivé oči a byl pěkně prohnaný. Nabízel mamince místo děťátka zlaťáky, protože za ně dostane na jarmarku plno pěkného zboží, ve mlýně mouku, švec ji ušije pěkné boty na míru. Vždyť je přeci známo, že kde je hodně dětí, tam je bída. Napovídal toho plno, až si maminka nabrala kromě děťátka, které ji mělo být radostným údělem i hodně zlaťáků. Z tohoto bohatství se ale žena (nemůžeme jí říkat maminka) dlouho neradovala. Děťátko plakalo a plakalo, až se uplakalo, zlato se proměnilo ve smetí a v listí. Maminka, která si vybrala pouze zabalené děťátko a bohatství odmítla, se z něho radovala po celý život.

Je to sice báchorka na uspokojení zvědavosti dětiček, ale na každé je něco pravdy. Na cestě u skály stojí dodnes lavička, na kterou často sedávají milenci, kteří se vpíjí do sebe očima i dechem a snad čekají až se jim otevře vchod do podzemního sálu.

Kuks

Tři zlaté pruty z Kuksu

Vypráví se, že jakýsi člověk nalezl tři zlaté pruty. Jako by vyrůstaly ze země. Utrhl je, spěchal do nedaleké Jaroměře a prodal. Protože s jídlem roste chuť, běžel na místo znovu a pruty tu zase rostly. Opět je prodal a když se to opakovalo potřetí, vyzvěděli na něm jaroměřští, kde zlato bere. Jak z něj tajemství vymámili se neví. Kouzlo však přestalo existovat a zlaté pruty už v Kuksu nikdy nikdo nenašel. Zlato možná nahradily tři léčivé prameny, které využil v 17. století tehdejší majitel panství František Antonín hrabě Špork.

Prohlubně v kameni na Byšičkách

Byšičky

Ves tohoto jména ležela na vyvýšině cca 2 km východně od Lázní Bělohradu. Nejstarší historická zmínka o ní je z roku 1318. Ves zaniklou ve třicetileté válce nám dnes připomíná pouze kostelík s. Petra a Pavla z 1. poloviny 13. století se hřbitovem. Romantiku místa dnes umocňuje příroda - hluboké lesy a 4 rybníky v bezprostředním okolí.

U líce jižní zdi kostelní lodě se nachází kámen se dvěma prohlubněmi. Podle pověsti tyto prohlubně v kameni vyhloubila kolena zbožného poustevníka. apoštola Petra, když se modlil za zachování Byšického kostelíka. Na konci 19. století žil u kostela na Byšičkách poslední poustevník v Čechách, Augustin Hoření. Faktem je, že za Augustina Hořeního byla vybudována křížová cesta. Z té se však na konci 20. století zbývalo jen několik, většinou vyvrácených, kamenných sloupů.

Erbenova strašidla

Rodné městečko K. J. Erbena Miletín, ale i celá oblast Podzvičinska je protkána baladami tohoto velkého básníka. Za hřbitovní zdí kostela na Byšičkách hlídá si svůj hrad mrtvý voják z balady Svatební košile. U nedalekého rybníka Hluboký má své království Erbenův Vodník. Poklad naleznete u kostelíka v Červené Třemešné. Nezapomeňte, otevírá se jen jednou za rok. Ani při procházkách po polích nemůžete mít klid. Pro děti zlobivé si tu v čas oběda chodí Polednice. Vzezření má dle Erbenova popisu věru strašidelné: malá, tváři divé, o berličce, hnáty křivé pod plachetkou osoba, hlas vichřice podoba. U nás se zlobit nevyplatí!

Krkonošské pohádky

Krkonošské pohádky je večerníčkový televizní seriál, natočený v roce 1974 režisérkou Věrou Jordánovou v Československé televizi. Skládá se z 20 desetiminutových epizod. Autorkou scénáře byla spisovatelka a překladatelka Božena Šimková, tehdy v titulcích večerníčku skrytá za jména Zdenky Podhrázské a Marie Kubátové (která již dříve vymyslela postavu Trautenberka). Kniha Krkonošská pohádka napsaná podle scénáře k večerníčku vyšla roku 1992.

Zápletky jednotlivých dílů jsou založeny na prakticky stejném principu: Chamtivý, zlý a hloupý Trautenberk se pokusí na úkor svého velkého a mocného souseda Krakonoše získat nějakou výhodu. Za to je Krakonošem vytrestán. Do svých plánů Trautenberk obvykle zangažuje své sloužící (Anče, Kuba, hajný), kteří mu neradi pomůžou a které proto pak Krakonoš netrestá. V seriálu se prakticky nevyskytují epizodní postavy, jedinou výjimkou je sojka, která Krakonošovi pravidelně donáší informace o Trautenberkových plánech.

S Krakonošem se můžete každoročně osobně setkat při jeho velkolepém příjezdu do Harachova. Jeho hlavním úkolem je zahájení zimní turistické sezóny našich nejvyšších hor. Doprovází ho průvod masek, řada atrakcí a povyražení.

Autor: admin admin

Fotogalerie

ČESKÝ RÁJ
KRKONOŠE A PODKRKONOŠÍ
KLADSKÉ POMEZÍ
HRADECKO
ORLICKÉ HORY A PODORLICKO