Etika ve veřejné správě – nezbytnost nikoli luxus

7. 5. 2003 Autor: Aleš Hojný

Konference, jež skončila ve středu, byla zaměřena na témata týkající se veřejné správy a financování vzdělávání, systému vzdělávání úředníků v zemích Evropské unie a v České republice. Součástí programu bylo i vystoupení PhDr. Jana Šolce, předsedy občanského sdružení Etické fórum České republiky, s tématem etika úředníků a antikorupční mechanismy.

V následujících řádcích přinášíme text přednášky hejtmana P. Bradíka.

Jeden z mých kolegů – úředníků - má ve své kanceláři denně na očích tento citát: „My ochotní, vedení nevědomými, děláme nemožné - pro nevděčné.“

Ten citát mě pokaždé pobaví a často také vyprovokuje k otázkám:

Jací jsou dnešní úředníci? Co je jejich posláním? Opravdu tak OCHOTNĚ dělají NEMOŽNÉ pro NEVDĚČNÉ?

Úředník je součástí systému, který je pro fungování státu nezbytně důležitý. Má-li být systém opravdu funkční a spolehlivý, musí být spolehlivý především sám úředník. Co to znamená? Že musí být přesný, poctivý, neúplatný, slušný a zdvořilý - jednoduše KOREKTNÍ. Jeho nejvýsostnějším posláním je tedy SLUŽBA. Služba občanovi, z jehož daní je úředník placen. Zcela nepřijatelná je už tradice z dob Rakouska – Uherska přežívající ještě v minulém režimu, kdy úředník byl všemocným pánem s klotovými rukávy a razítkem, zatímco občan jen prosebníkem, který poníženě žmoulá čepici a chvějivým hlasem žebrá o službu, na niž má nárok.

Demokracie je „vlídné administrování“ – vzkázal nám T. G. Masaryk. A dodal: „Já pán, ty pán.“ A aby nebylo pochyb, ještě upřesnil: „Lidská důstojnost se zakládá na návyku úcty k druhému člověku.“

Tak to je důležitý imperativ. Platný jak pro úředníka, tak i pro občana. Totiž SLOUŽIT ještě neznamená posluhovat a naopak - žádat službu ještě neznamená chovat se neurvale a arogantně.

Důstojnost člověka je v etice základní pojem. Důstojnost člověka je doslova pilířem etiky. A nejen etiky zaměstnanců veřejné správy či snad etiky novinářů, etiky lékařů, hasičů nebo zahrádkářů – jak jsme si v posledních letech zvykli škatulkovat - ale etiky obecně. A tady jsme u klíčového problému. Zaměstnavatel dočasně – především ekonomicky - může přimět zaměstnance, aby se na pracovišti choval v rámci určitých etických norem – sotva ho však ovlivní, aby se tak choval běžně i ve svém občanském životě, pokud mu tyto normy nejsou vžité. K čemu je sebelepší etický kodex dílčí profesní skupiny, pokud se neopírá o tradici respektovanou celou společností? Bohužel - musíme si přiznat, že po čtyřiceti letech totalitních režimů, které se přehnaly naším územím, jsme oporu v dobré etické tradici do značné míry ztratili.

Připomeňme, že všechna etická pravidla, která zavedlo křesťanství, humanismus, osvícenství a parlamentní demokracie – vše to, co si rádi představujeme pod pojmem západní civilizace - najdeme už v Mojžíšových přikázáních. V etice, kterou kdosi definoval jako pravidla snesitelného soužití jedince s lidstvem jako celkem, od té doby nevymyslel nikdo nic podstatného. Velmi zjednodušeně se etická pravidla dají zestručnit jako doporučení správného života. Etika je teorií mravnosti. Na rozdíl od práva však etika není vymahatelná.

Od počátku devadesátých let minulého století vnímáme v naší společnosti dva extrémy. Na jedné straně cynismus pragmatiků, kteří se vysmívají etickým požadavkům v politice a ekonomii, v níž prý uspějí jen ti, co mají ostré lokty, a na druhé straně horlivost moralizátorů, kteří nešetří kritikou čehokoli z hlediska vyššího principu mravního.

Vzpomínám si v této souvislosti na film Vyšší princip s vynikajícím Františkem Smolíkem v roli plachého a do své latiny a filozofie zahleděného profesora, který byl pověstný frází: Z hlediska vyššího principu mravního… Všem žákům tím byl směšný, všichni si z něj utahovali, slovní spojení Vyšší princip, které tak rád a často používal, se stalo jeho přezdívkou. To všechno až do té doby, kdy tváří v tvář osobnímu ohrožení, popravě tří studentů za schvalování atentátu na Heydricha, pronese před celou septimou: “Z hlediska vyššího principu mravního – vražda na tyranu není zločinem.“

A tady vidím základ toho, co pro mě etika – čili mravnost – znamená. Není důležité, jak často a nahlas o morálce, mravnosti, etice a duchovních hodnotách vůbec mluvíme, ale zda se dokážeme podle těchto zásad v pravý okamžik zachovat. Nejen krásná slova, nejen vznešené cíle, ale činy. „Etika odpovědnosti“, jak totéž – jenom jinak – definoval německý filozof Max Weber.

Tomáš Garrigue Masaryk zase mluví o nutnosti osobního sebepřekračování – transcendentálnosti.

„Právo nám dovoluje dělat všechno, co není zakázáno,“ říká Masaryk, „ale skutečně eticky odpovědný člověk by měl být schopen překonat své primární potřeby.“ Jen opravdový demokrat se vždy prozíravě ptá: K čemu to bude dobré, pokud využiji svého práva?

Michel Foucaut v knize Řád věcí tuto myšlenku ještě rozvedl, když si posteskl: „Lidé vědí, co dělají, často dokonce vědí, proč dělají to, co dělají, ale nevědí, co to dělá, když to dělají.“

Po třinácti letech demokracie v Čechách přibývá lidí, kteří si stále více uvědomují, že dodržování etických pravidel není marnotratností ani zbytečným luxusem, ale naprostou nezbytností. Nejčastějším přáním, které občané České republiky uváděli s příchodem nového tisíciletí - hned za zdravím a spokojeností svých bližních - byla touha po slušných vztazích mezi lidmi.

V proměnlivosti našeho současného světa je dobré, ba dokonce nutné stále opakovat, že SLUŠNOST není SLABOST. Že správné a dobré jednání se časem vyplácí. Bylo by ovšem iluzí myslet si, že slušnost není třeba pěstovat. Naopak. Je nutné si uvědomit, že každý z nás, každá lidská bytost si v sobě nese díl světla - i temnoty.

Už jsem se zmínil, že nejčastěji škodí ETICE velká a vyprázdněná slova. A tak mi dovolte, abych na závěr citoval pár docela obyčejných vět, pár dobrých rad od protestantského pastora a spisovatele Roberta Fulghuma /Fulžuma/, který s humorem sobě vlastním tvrdí, že všechno, co opravdu potřebujeme znát, jsme se naučili už v mateřské školce. Stačí se jen rozpomenout.

O všechno se rozděl.
Hraj fér.
Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde jsi je našel.
Uklízej po sobě.
Neber si nic, co ti nepatří.
Když někomu ublížíš, řekni promiň.
Nepřestávej ŽASNOUT.
A stále ještě platí – bez ohledu na to, kolik je vám let – že když vyrazíte do světa, nejlepší je chytit někoho za ruku a držet se pohromadě.