Příběh druhý – paní Anna a Marta

Paní Anna začala po šedesátce ztrácet paměť, potom zapomínala cestu domů. Dcera Marta je v invalidním důchodu, bydlí s manželem v domku, kde je dost místa, a tak si maminku vzala k sobě, aby o ni mohla pečovat. Starala se každý den téměř dva roky, až byla sama úplně vyčerpaná z maminčina neustálého hledání věcí, neschopnosti vyjádřit souvislou větu, přání. Stála před rozhodnutím předat matku do péče domova pro seniory a moc se tím trápila. O svém problému promluvila s kamarádkou, která věděla o dobré sociální službě ve městě: „Marto, u nás je taková služba, ta ti pomůže. Maminku tam dej na pár týdnů, postarají se o ni ve dne v noci, odpočineš si a pak si ji zas vezmeš k sobě.“ Marta kamarádku poslechla a maminku umístila do odlehčovací služby. Měla čas věnovat se sama sobě, zajela za dětmi, vyrazila s mužem na krátkou dovolenou do hor, načerpala nové síly. Už se jí strasti s maminkou nezdály tak hrozné. Po šesti týdnech vzala maminku za ruku s milými slovy: „Mami, pojď domů.“

Příběh třetí – pan František

Panu Františkovi bylo krátce 81 let, když náhle ztratil milovanou ženu. Smutkem začal chřadnout, přestal o sebe dbát, nejedl, nemyl se. V brzkém čase z něj byl zlomený, zanedbaný muž, zhoršily se zdravotní problémy a přibyly nevolnosti. Následkem jedné takové slabosti František upadl a zlomil si obě ruce. Po nezbytném ošetření v nemocnici měl být propuštěn domů, ale sociální sestra chtěla nejprve vědět, jakou péči má František zajištěnu. Zjistila, že žije zcela opuštěný, bez ženy a bez dětí, v malém domku na vsi. Bylo jí jasné, že i když se Františkovi ruce zahojí, nebude se moci o sebe postarat, zůstane-li bez pomoci, smutkem se utrápí. Domluvila se tedy s nejbližší sociální službou, která provozovala centrum denních služeb na možnostech poskytování péče pro Františka. Ten souhlasil a každý všední den trávil od rána do pozdního odpoledne v centru, kde dostal nejen potřebnou péči, oběd, ale také slyšel vlídné slovo. Pečovatelky ho naučily dělat si jednoduché jídlo, brát pravidelně léky a hlavně znovu se usmívat. Ve společnosti stejně starých veselých dam pookřál a svět ho opět začal bavit. Dokonce naučil své „kolegyně“ hrát šachy a teď spolu vedou celé dny nekončící partie.